Jitka Molavcová: Herci by měli dávat lidem naději

Herečka, zpěvačka, absolventka grafické školy a moderátorka Jitka Molavcová vystupuje od roku 1970 v divadle SEMAFOR po boku Jiřího Suchého. Hraje nejen na kytaru a na saxofon, ale ovládá také středověké nástroje (psalterium, kantele, trumšajt, loutnu i lyru). Jitka Molavcová spolupracuje už mnoho let s televizí, rozhlasem, namluvila například některé večerníkové postavičky, ale objevila se také v náročnějších dramatických rolích (Oráč a Smrt) nebo v muzikálu Hello, Dolly!

Filmoví fanoušci jistě znají snímek Hvězda padá vzhůru, kde hrála po boku Karla Gotta, film Žena pro tři muže nebo slavného Saturnina. Velice oblíbené bylo působení J. Molavcové ve Studiu Kamarád, kde ztvárnila Kosmickou čarodějnici či Malý televizní kabaret, který se stal pro mnoho televizních diváků kultovní záležitostí. Hrála rovněž roztržitou a zamilovanou pokojskou Heli v českém sci-fi seriálu Návštěvníci. Dnes mj. provází dětským pořadem Kouzelná školka.

Rozhovor pro Filmovámísta.cz jsme pořídili u příležitosti 55. výročí založení divadla Semafor.

Paní Jitko, v pohádce Vlasty Janečkové Zlatovláska (1973) hraje hlavní roli Jorga Kotrbová, ale zpívá vaším hlasem. Jak k tomu došlo?

Začínala jsem jako zpěvačka. V roce 1970 jsem vyhrála celostátní soutěž Talent 70 a Karel Vlach mi zavěsil na krk Zlatého dudlíka jako šansoniérce. Nepřekvapovalo mne tedy, že jsem propůjčila hlas paní J. Kotrbové a jiným herečkám. Dokonce i ve slavném filmu Tři oříšky pro Popelku zní můj hlas ve slavné pohádkové písni. Hudbu k televizní Zlatovlásce složil Angelo Michajlov. Měli jsme se rádi a myslím, že to byl jeho nápad, abych v pohádce zpívala. Potkali jsme se také při natáčení večerníčku Káťa a Škubánek, ke kterému on skládal hudbu a já namluvila všechny postavičky. Zpívám tam jako pejsek, žába i jako slepice. Ta mi šla dobře..

Zlatovláska se natáčela na zámcích Červená Lhota a na Sychrově. Navštěvujete hrady a zámky třeba o prázdninách?

To ano. Ráda cestuji a nedávno jsem navštívila například hrad Hukvaldy s památníkem Leoše Janáčka. V jednom představení jsem dokonce hrála jeho poslední lásku Kamilu Stösslovou.

Mnoho pohádkových a filmových rolí jste točila ve studiu. Vzpomenete si na nějaké zajímavé exteriéry?

Vzpomínám si na pohádku O bílé paní. Bílé paní jsem rozuměla. Slavěna ze Slavětína se sice moc nevyspí, protože o půlnoci musí strašit, ale má dobré srdce, smysl pro humor a ještě ke všemu je zamilovaná. Co víc si strašidlo může přát? Nikdy nezapomenu na bouřku na hradě Helfenburg a můj první natáčecí den, vlastně noc. Byla to strašidelná atmosféra, provázená hromy, blesky a přívalovým deštěm. Opravdu jsem se bála. Ještě, že jsem měla kolem sebe tak báječné lidi. Jinak bych umřela strachy a musel by to hrát někdo jiný. Natáčení se muselo přerušit. Druhý den jsem už stála na cimbuří hradu a se mnou lezl i kaskadér (ten pak musel dolů a mě tam nechal). Tehdy jsem si exteriéru a zimy náležitě „užila“.

Potom ještě vzpomínám na náročné natáčení celovečerního dokumentu P. Riese v Jabkenicích, podle scénáře Šárky Horákové Bedřich Smetana, Život žitý zaživa, který vysílali nedávno na ČT ART.

Jako dítě jsem milovala opery a všichni v okolí se tomu divili. Šestiletá jsem hrála na piano árie z oper Bedřicha Smetany, z Prodané nevěsty, Hubičky i Dalibora. Učila jsem se je nazpaměť. Už tehdy jsem četla Operu Anny Hostomské, což je moje nejmilejší knížka z dětství. Prožívala jsem osudy operních hrdinů, shrnutých v této knize do hutných obsahů. Zabývala jsem se i životopisy operních velikánů a v případě Bedřicha Smetany jsem přišla na neuvěřitelně fatální shody. Oba jsme narozeni ve znamení Ryb, oba jsme prožívali svoje dětství na pivovarském dvoře, on v Litomyšli, já na Královských Vinohradech. Oba naši tatínkové byli Františkové a oba byli sládci. Smetanův tatínek se narodil 26. října, ve stejný den měla narozeniny moje maminka. Oběma otcům bylo v době našeho narození, Mistrova i mého, 47 let. Smetanovská vazba se teď realizovala při natáčení tohoto jedinečného dokumentu, který vyhrál Grand Prix Vojtěcha Jasného.

Ve filmu Saturnin (1994) vás Oldřich Vízner v jednom exteriérovém záběru elegantně hodil do kašny. Kolikrát se tato scéna natáčela?

A víte, ve kterém ročním období se to točilo? Koncem října! A to nebyl ani zdaleka takový říjen jako letos! Bylo pod mrakem, venku šest stupňů a oni mě hodili do kašny. Naštěstí se to povedlo hned napoprvé, i přesto, že jsem se tam mírně přeřekla. Role byla drobounká, ale velice pikantní. Když mi pan režisér Jiří Věrčák poslal scénář a já si přečetla tu legendární repliku: „Servírovat v mém věku jako zákusek rakvičky je prostě ohavné!“, tak jsem si řekla, že do toho půjdu.

Malý televizní kabaret dokázal i v normalizačních časech pobavit nadčasovou a apolitickou zábavou. Jak si vysvětlujete, že se podařilo udržet jej v oné nadčasové rovině?

Bylo to šťastné setkání, i šťastný nápad dramaturgyně Štěpánky Haničincové. Tu jsem měla moc ráda, protože to byl hodný člověk.

Když Kabaret začínal, byl jeho autorem Ondřej Suchý. Pořad režíroval Jiří Adamec. Tehdy jsme se scházeli třeba už týden před natáčením i s malými dětmi v publiku a poctivě zkoušeli. Měli jsme se rádi, a proto to bylo velmi pohodové natáčení. Později se Kabaret rozrostl a psal pro nás i Oldřich Dudek, režisérem byl Petr Obdržálek. Přišli noví kolegové. Ke Štěpánce a Josefu Dvořákovi přibyli Ondřej Havelka, Pavel Zedníček, Láďa Gerendáš a Jirka Lábus – úžasná parta!

Nesoutěžili jsme mezi sebou, ale hráli jsme si jako malé děti. Scénář jsme znali, ale kořenili jsme si některé scénky improvizací. Přeneslo se to i na diváka. To je stejné jako na divadle. Když je na jevišti pohoda, tak se to přenese i do hlediště. Vznikl jedinečný rodinný pořad, na který dodnes lidé vzpomínají a píšou mi. Nikdy na to nezapomenu.

Neobjevovaly se tenkrát nějaké tendence „shora“, aby se v Malém televizním kabaretu objevili třeba pionýři a podobně?

Ne. Je to zajímavé, ale takové tendence tam nebyly. Ondřej Suchý i Oldřich Dudek jsou humoristi a ti to tam samozřejmě nenapsali. Vedení televize to schválilo a pořad měl obrovský ohlas.

V televizním pořadu Abeceda (1988) jste se naposledy setkala s Vladimírem Menšíkem. Tehdy už byl hodně nemocný a asi to nebylo příliš veselé natáčení… Tušila jste, že je to poslední vystoupení V. Menšíka před obecenstvem?

To jsem netušila. Vedla jsem ho na děkovačku a on se ke mně tehdy naklonil a řekl: „Tentokrát je mi opravdu blbě.“ Já mu odpověděla: „Tak se o mě opři a neboj….“ Ten večer mne nenapadlo, že ho vedu na poslední klaněčku. Měla jsem ho moc ráda.

Rád bych vzpomněl také na vaše účinkování v divadle SEMAFOR. Zajímalo by mne, jak jste vnímala divadlo SEMAFOR v době Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, tedy ještě jako divačka.

Už jako malá holka jsem chtěla být herečkou a také pěvkyní, nebo klavírní virtuózkou.

Do Semaforu jsem se dostala, jako divačka, až v listopadu 1969, tedy těsně před odchodem Jiřího Šlitra. Předtím jsem sledovala Semafor jen tak zpovzdáli. Poslouchala jsem ty nádherné písničky a zapisovala si je do sešitku a ani ve snu by mne nenapadlo, že jednou budu kráčet po té cestě, kterou si upletli pánové Suchý se Šlitrem. A kráčím po ní dodnes, po boku zakladatele Jiřího Suchého – už téměř pětačtyřicet let.

Setkala jste se někdy osobně s Jiřím Šlitrem?

Osobně jsem se s ním bohužel nesetkala nikdy. Kdybych se s ním ovšem potkala dnes, určitě bych mu poděkovala za to, že vnesl do československé kultury tolik světla, humoru a naděje. Měla jsem štěstí, že jsem se setkala s jeho sestrou Olinkou, a to krátce před její smrtí, v Rychnově nad Kněžnou. Každým rokem se tam koná Šlitrovo jaro, kde hrajeme se Semaforem. Tehdy mi paní Olinka řekla, že měla velkou radost, když jsem v jednom představení zpívala Tři tety – písničku z repertoáru Jiřího Šlitra, kterou měl nejradši.

Jiří Suchý se na počátku devadesátých let rozloučil s některými uměleckými soubory. Odešel Josef Dvořák, Jiří Krampol, Miloslav Šimek a jiní. Myslíte si, že to tehdy bylo správné rozhodnutí?

Nemám ráda hádky a neshody, snažím se spíše stmelovat než rozdělovat. Chápala jsem Jiřího Suchého, který spolu s Jiřím Šlitrem vymysleli cestu, kudy se ubírat. Po odchodu Jiřího Šlitra z té cesty Jiří Suchý neuhnul a kráčí po ní dodnes. Líbilo by se mi, kdyby si dnes všichni podali ruce.

Ve slavném semaforském představení Kytice (1972) jste účinkovala v několika desítkách repríz…

V několika stovkách! V minulém století jsem hrála pannu v baladě Svatební košile v představení Čarodějky – to mělo sto repríz. A díky úspěchu Svatební košile autoři Ferdinand Havlík a Jiří Suchý dopsali další balady - a tak vznikla slavná Kytice, kde se sešlo tolik báječných interpretů – Hanka Zagorová, Pepa Dvořák, Petra Janů, Míša Prokop, Jiří Helekal - byla to šťastná konstalace. Hrála jsem to potom šestsetpadesátkrát!

Co byste popřála Semaforu k narozeninám? K padesátým pátým narozeninám přeji Semaforu, aby ještě dlouho kráčel po cestě hudby, humoru a poezie a aby i nadále dával lidem naději.

©Radim Horák, listopad 2014

Fotografie: Radim Horák archiv Jitky Molavcové

hradim@email.cz

hradim | Sdílet