Vizuálně orgastický Dunkirk zkoumá hrdinství i hranice lidské psychiky
Země, voda, vzduch. Týden, den a hodina. Velký útěk z pobřežního pekla rozehrává geniální režisér Christopher Nolan na pozadí tří příběhů v různých časových úsecích. Samostatné linky se nakonec propojí a divák se po sto šesti minutách probouzí z úžasu. Film Dunkirk není pouze válečným snímkem, je především úchvatným vizuálním a emocionálním zážitkem, ve kterém napětí roste a klesá jako mořský příliv a odliv na přelomu května a června roku 1940. Ohromení z filmu je umocněno 70 mm filmovým pásem, speciálně určeným pro IMAX.
Operace Dynamo je název záchranné akce, která se odehrála na počátku léta 1940, kdy bylo nutné z francouzského pobřeží evakuovat obklíčené spojenecké jednotky. Pro Brity je to silný příběh, vyrůstal na něm i samotný režisér Christopher Nolan a zde se možná zrodila myšlenka převést velký úprk na filmové plátno. Někteří historici kritizují nepřesnosti, čert to ale vem. Podstata filmu totiž leží jinde – dokonale zobrazuje kolektivní smysl pro národní hrdost a schopnost podat pomocnou ruku v nejtemnějších chvílích. Zároveň se však soustředí na hranice lidského charakteru, kam až lze dojít v boji o vlastní záchranu.
Nolan vypráví působivě bez módních politických berliček
Snímek se nesnaží o dnes tak módní politickou korektnost. A tak tu máme především bílé muže (několik černochů pouze mezi francouzskými vojáky), nepotkáme vymyšlené ženské hrdinky a dokonce nenajdeme našroubovanou love story a to i přes to, že film koprodukovali Američané.
Hudba Hanse Zimmera v kombinaci s neskutečným vizuálem, tikáním hodin a podprahovým duněním diváka spolkne jako studené vody kanálu La Manche (nebo chcete-li po anglicku English Channelu), svíravá hrůza vojáků na pevnině je hmatatelná i v kinosále. Nolan přechází s přísnou pravidelností od příběhů na zemi, na moři a ve vzduchu. Muži na pobřeží doufají v záchranu (Fionn Whitehead, Harry Styles, Aneurin Barnard a další) na moře se vydává spolu s dalšími loď Moonstone se stárnoucím kapitánem (Mark Rylance) a dvěma mladíky (Barry Keoghan, Tom Glynn- Carney) na palubě. Ti později zachrání zoufalého vojáka, Cillian Murphy zde není hrdinou, ale spíš alter egem šílenství války.
Chladnou hlavu si zachovávají dva piloti (Jack Lowden a Tom Hardy), tiché a ohromné hrdinství se samozřejmostí britského gentlemana prokáže pilot Farrier (Tom Hardy). Přestože mu dochází palivo a má tak nejvyšší čas vrátit se na základnu do Británie, rozhodne se raději zlikvidovat německý bombardér, a pak v tichosti doplachtí do zajetí. Na molu se dohadují důstojníci (Kenneth Branagh a James D´Arcy), jejich rozhovory, pochybnosti i pohledy k domovu můžou škarohlídovi připadat patetické, do filmového příběhu ale logicky zapadají.
Nolan dokázal zachytit nevyslovené - nešlo o vítěznou bitvu, spíše na poslední chvíli odvrácenou katastrofu, na jejímž konci zazněl Churchillův legendární projev, jehož závěr uslyší i divák. Ne však z úst státníka, čte ho mladý znavený voják ve vlaku na cestě z dunkirkského pekla. O to je pak dopad slov působivější, syrovější a opravdovější: Budeme pokračovat až do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat se vzrůstající smělostí a silou, budeme bránit náš ostrov za jakoukoliv cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme, a i kdyby — čemuž ani na okamžik nevěřím — tento ostrov nebo jeho velká část byl podroben a strádal, pak naše zámořské impérium, ozbrojené a chráněné britskou flotilou, bude pokračovat v boji, dokud Bůh nedá a nový svět s veškerou svou silou a mocí nevyrazí k záchraně a osvobození světa starého.