Iva Janžurová: snažím se hrát, jak nejlíp umím (rozhovor)

Poznávacím znamením jedné z nejvýraznějších českých komediálních hereček Ivy Janžurové (*1941) je její nezaměnitelný smích a neopakovatelná mimika. Výrazných rolí ztvárnila Iva Janžurová na filmovém plátně bezpočet.

Připomeňme její Zuzanku, naivní dívku lehčích mravů, z brilantní komedie režiséra Zdeňka Podskalského Světáci (1969), herečku Evelynu Kelletiovou ve Vorlíčkově snímku Pane, vy jste vdova! (1970), neodbytnou studentku večerní školy Evu Týfovou z filmu Marečku, podejte mi pero! (1976), vrchní sestru Martu Huňkovou z Nemocnice na kraji města (1977) či vdavekchtivou slečnu Miriam Millerovou v seriálu Arabela (1979).

K dramatickým postavám patří především její rázná Štěpa ve filmu Petrolejové lampy (1971) nebo pozoruhodná dvojrole v Herzově Morgianě (1972). V soukromí je ovšem Iva Janžurová trochu jiná než na filmovém plátně či na divadelních prknech. Je milá, ale rozhovory dává nerada. Pokud ovšem s interview souhlasí, nad každou otázkou přemýšlí, s vážnou tváří pečlivě volí slova a onen typický smích se ozve jen tu a tam. Díky, paní Ivo, za tento rozhovor…

V televizním seriálu Eliška a její rod (1966) jste hrála mj. s paní Olgou Scheinpflugovou, manželkou spisovatele Karla Čapka. Vám tehdy bylo dvacet pět let a ona již měla za sebou mnoho rolí v pražských divadlech. Měla jste z ní respekt, nebo byl váš vztah spíše přátelský?

Bylo to kombinované. Zpočátku jsem z ní měla respekt, potom už jsem byla klidnější. Ona byla velmi veselá a měla v repertoáru spoustu historek, které nám vyprávěla. Byla výřečná, a tak jsme polovinu zkoušek strávili povídáním, smáli jsme se a teprve potom skutečně zkoušeli. Paní Scheinpflugová byla v televizní práci poměrně nezkušená, protože předtím dlouho nic netočila, a tak jsme se uplatnili i jako pomocníci. V podstatě to ale byla velká radost s ní pracovat a jsem ráda, že mě to potkalo.

Kvůli roli vražedkyně Fanny Stubové v komedii Pane, vy jste vdova! (1970) jste údajně společně s Helenou Růžičkovou navštívily psychiatrické oddělení léčebny v Bohnicích a pozorovaly pacienty. Čí to byl nápad?

Můj asi ne. Myslím, že si to vymyslela Helena. Musím říct, že si osobně na tu událost moc nepamatuju. Je dokonce možné, že ta informace spíše vznikla nějakým šumem a pak žila svým vlastním životem.

Ve filmu Drahé tety a já (1974), který se natáčel ve Vlachově Březí, jste si zahrála zamilovanou dívku Hermínku. Lokace byly neokoukané a herecké obsazení výjimečné – Jiří Hrzán, Svatopluk Beneš, Nataša Gollová, Eva Svobodová. Vrátila jste se ještě někdy od dob natáčení do Vlachova Březí?

Vlachovo Březí jsem od té doby nenavštívila. Je mnoho krásných obcí, které jsem bohužel neviděla nikdy. Když jezdíme na chalupu, tak volíme stále nové a nové cesty a já jsem moc ráda, když některé vesnice poznávám a objevuju. Na natáčení mám ale jinou vzpomínku. Týká se Nataši Gollové. Pro mě byla vždy nejoblíbenější filmovou hvězdou. Byla jsem proto moc ráda, že jsem se s ní mohla sejít. Tenkrát už byla tzv. v „dospělém věku“. Kdybych třeba mohla dnes srovnat, kolik je teď mně a kolik tenkrát bylo jí, tak by mě to docela zajímalo. Tehdy jsem měla pocit, že už je vetchá a unavená, a tak mě překvapilo, s jakým temperamentem a jak krásně ten film natočila.

Velmi půvabně dodnes působí na diváky komediální snímek Páni kluci (1975), natočený režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou, ve kterém jste neopakovatelně ztvárnila roli tetičky Apoleny. Nádraží v Levíně, kde se točilo, už v tehdejší podobě neexistuje. Trať byla zrušena a budova nádraží teď patří soukromým majitelům.

To je hrozná ztráta poezie. Vím, že chlapci, kteří hráli ve filmu dětské role, svolávali často schůzky a myslela jsem si, že to bylo k samotnému nádraží, které tam hrálo výraznou roli. Jeden ze svých medailonků jsem točila na žirovnickém nádraží a když mi personál řekl, že tam budou vlaky už jen projíždět či zastavovat na signál, tak mi bylo skoro do pláče, protože nádraží bývala krásná a je to velká škoda. Doufám, že se najdou země, které je zachovají.

Divácky oblíbenou rolí je vaše paní Bartáčková ve snímku Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976). Velká část filmu se odehrává na pavlači starého pražského domu, který je svědkem nelítostných žertů a sousedských sporů. Natáčelo se tenkrát v reálném domě, nebo ve filmovém ateliéru?

Byl to reálný dům, ale už si bohužel nepamatuju, kde přesně jsme to točili.

V Parkhotelu Praha v Holešovicích vznikaly záběry do filmové komedie Václava Vorlíčka Což takhle dát si špenát? (1977). V jedné chvíli jste se musela proměnit v dítě – v malou Marcelku – a vejít do hotelové restaurace plné hostů. Svou roli jste zvládla perfektně. Jak vznikala tak náročná scéna?

Ono to víceméně přijde samo. Jen si představíte, jak by se to dítě mělo komediálně projevovat. Ale zklamali mě tím, že mě potom přemluvili nějakým skutečným miminkem. Bylo mi to hrozně líto a protestovala jsem. Ale nedalo se nic dělat. Naštěstí zůstaly moje pohyby a tělo. To už nahradit nemohli.

Seriál Nemocnice na kraji města (1977) měl velmi dobře napsané postavy a kvalitní scénář. V současné době se točí seriály z nemocničního prostředí, ke kterým většinou vznikají scénáře tzv. za pochodu. Díváte se?

Tu a tam se podívám, protože televize je pro mě relaxací ve chvíli, kdy jsem unavená. Dnes se točí i dvanáct hodin denně, aby se natočilo co nejvíce záběrů a hercům se mohly dát co nejmenší platy. A proto kolikrát žasnu, že v takovém tempu to ještě udělají tak, jak to udělají. Tenkrát jsme měli pro práci jiné podmínky. Byli jsme tehdy jediní, kteří takový seriál tvořili. Existovalo jedno studio, jedna televize a dva programy. Měli jsme na to daleko větší klid, i přesto, že den byl rozdělený na zkoušku v divadle, teprve potom se točil seriál a pak se člověk vracel do divadla hrát představení. Nemohlo se točit celý den, přesto se to ale počítalo jako natáčecí den.

Kromě hraní ve filmu jste už mnoho sezón členkou Činohry Národního divadla v Praze. Zvýšila se v posledních letech návštěvnost? Najdou si lidé cestu do divadla?

Lidé chodí do divadla hodně. V divadle, kde hraju, máme stále plné hlediště. Někdy nejsou třeba přístavky, ale většinou je vyprodáno. Překvapuje mě to, protože lístky nejsou levné. Vážím si toho, že jsou lidé ochotni tu částku zaplatit a snažím se hrát tak, jak nejlíp to jde.

©Radim Horák, leden 2014, hradim@email.cz

hradim | Sdílet