Kdyby tisíc klarinetů: Bach, klarinet a samopal…

V těchto extrémních letních vedrech, která člověka ubíjejí, jsme odkázáni na osvěžující chládek a životodárnou vodu. Na jaký film se tedy podívat? Na co se podívat, aby se nám při zhlédnutí neudělalo špatně? Asi nemá moc smysl, když se podíváme na dokument o Sahaře, přičemž saharská vedra máme přímo na našich zahradách. Československé a potažmo české šikovné ručičky mají na svém kontě nejeden skvělý film na osvěžení. Co takhle film odehrávající se v lázeňském městečku?

Film plný pozitivní nálady a své si z něho odnesou i diváci, kteří nemají příliš náladu sáhodlouze přemýšlet o nesmrtelnosti lidské duše. Zkrátka film, u kterého můžeme vypnout a skvěle se bavit. Případní hledači hlubokých myšlenek si přesto mohou přijít na své. Takovým filmem je muzikál z roku 1964 Kdyby tisíc klarinetů.

Námět vytvořila již roku 1958 dvojice Jiří Suchý a Ivan Vyskočil. Samotný film režírovali Ján Roháč a Vladimír Svitáček. Roháč je známý i jako režisér slavného seriálu Byli jednou dva písaři nebo jako spolupracovník divadla Semafor, v němž režíroval Návštěvní dny, v nichž účinkovali Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Druhý jmenovaný z režisérů, tedy Svitáček, rovněž podporoval divadlo Semafor a jako herec si zahrál v nejednom filmu. Známá je jeho role profesora Kingsleyho ve snímku Jára Cimrmann ležící, spící.

Děj muzikálu začíná ve vojenském prostoru. Staneme se svědky, jak jeden důstojník šikanuje zadumaného vojína Schulzeho (Jiří Menzel), který nápor stresu nevydrží, a proto se rozhodne zběhnout z armády. Při jeho pronásledování, kdy mu již hrozí zastřelení, nastane nevysvětlitelný zázrak. Všechny zbraně se přemění na něco docela jiného a zároveň neškodného. Vojáci si tak místo splnění rozkazu, a to přivedení Schulzeho i pod hrozbou násilí, mohou akorát zahrát na klarinety, harmoniky, housle a jiné hudební nástroje.

V nedalekém lázeňském městečku s názvem Alkalis se ve stejnou dobu odehrává slavnostní odhalení pomníku Johanna Sebastiana Bacha. U takové jedinečné události nesmí chybět ani ambiciózní redaktorka Tereza (Jana Brejchová), která hodlá svoji reportáž zvládnout na výbornou, a přední zpěváci (Karel Gott a Hana Hegerová). Slavnost však vlivem nehody skončí dříve, než mělo dojít k samotnému odhalení. Rozhození novináři jsou v šoku a ze zpackané práce se dostávají do temného stavu zoufalství.

Díky projíždějícím vojákům, kteří Tereze vše o proměně zbraní vysvětlí, se novináři chytnou nové šance a udělají reportáž přímo v epicentru zmiňované anomálie, v místních kasárna. Spokojení řadoví vojáci prošli stejně jako jejich zbraně proměnou, po které již přestává fungovat zaběhlý řád a ve vojenském prostoru zavládla anarchie, a s velikým zápalem jsou Tereze připraveni v její reportáži napomáhat. Vláda a vojenští důstojníci (Vlastimil Brodský, Václav Lohniský) však ze situace nemají příliš velikou radost. Jak dopadne tento střet?

Kromě již zmiňovaného Karla Gotta a Hany Hegerové se diváci mohou těšit na celou plejádu tehdejších muzikantů. Vedle Gotta nesměl chybět ani Waldemar Matuška, který s Gottem v šedesátých letech soupeřil o pozici nejoblíbenějšího zpěváka. Matuška zde ztvárnil sympatického vojáka, který se zamiloval do novinářky Terezy. Právě písnička s názvem Tereza je jednou z nejznámějších písní z celého filmu. Díky Matuškově zarostlé tváři si ho kdejaký divák může splést se sympatickým čertem, který odešel z pekla na zem, aby na ní uspořádal jedinečný mejdan.

Tehdy začínající zpěvačky jako Eva Pilarová, Naďa Urbánková, Pavlína Filipovská nebo Jana Malknechtová působí vedle ďábelsky sympatického Matušky jako čistí a neposkvrnění andělé. Ze známých písní lze zmínit Dotýkat se hvězd v podání Karla Gotta a Evy Pilarové, Kapitáne kam s tou lodí od křehké Pavlíny Filipovské, dále Motýl od Jany Malknechtové a trumpetisty Jiřího Jelínka. Z význačných osobností nelze opomenout známé duo Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Od Suchého je další velice dodnes oblíbená píseň s názvem Babetta.

V průběhu celého snímku je patrný antimilitaristický důraz, kdy se zesměšňují státní činitelé a vysocí důstojníci, kteří propagují válku. Závěr filmu toto poselství zdůrazňuje, nejprve v na první pohled nedůležité promluvě novinářky Terezy v závěru snímku: „Dovolte mi nejprve věnovat tichou vzpomínku velkému člověku, jehož jméno zůstalo skromně utajeno, ale který má obrovský podíl na tom, že je na světě pořádek. Mám na mysli vynálezce ostnatého drátu. Jeho objev dokáže tiše a bez hluku určovat lidem jejich pravé místo. Naproti tomu jiný vynálezce zasvětil svůj talent chaosu a zmatku tím, že přišel na způsob, jak se lidé mohou dorozumět i přes ostnaté dráty. A sice bez drátů. Já bych se za vámi chtěla rozběhnout, jenže bych si asi roztrhla šaty, protože tady všude kolem se vine ten první vynález. Ale tady za mnou stojí dům a v něm tisíc klarinetů. Já mám radost z těch klarinetů. Kdyby to byly pušky, tak bych asi měla strach. Dneska večer mám radost, že nemusím mít strach.“

V citované části lze vypozorovat i narážku na tehdejší železnou oponu. Po Tereze vystoupil Vlastimil Brodský jako důstojník nalíčený do podoby klauna. Jeho promluva podporující válku a vraždění působí kontrastně vůči Tereze a nevědomky je hodnocen již svým vzhledem. Tedy nejen vypadá jako klaun, ale mluví a myslí jako člověk, který je k smíchu. V atmosféře studené války, kdy hrozila jaderná katastrofa, se přirovnání ke klaunovi zdá přiměřené. Snímek však nelze vnímat jen jako ryze antimilitaristický. V závěrečné scénce můžeme vidět vojína Schulze, jak je vysledován vojáky, kteří ho donutí k útěku. S klarinetem v ruce je obklíčen u sochy Johanna Sebastiana Bacha. Ta mu jakýmsi kouzlem sdělí, aby se bránil, načež promění všechny hudební nástroje zpátky na zbraně. Schulz má tak místo klarinetu samopal, kterým vojáky donutí k útěku. Lze tedy soudit, že autoři měli na mysli, aby se násilí používalo pouze k potlačení případného zla. Jak by vypadal svět, pokud by zavládnul bezbřehý pacifismus? Jak by tento pacifismus reagoval na někoho, kdo by stanovený řád nerespektoval a hodlal vytvořit jen zkázu genocidu?

Muzikál Kdyby tisíc klarinetů byl i na tehdejší poměry velice nákladným filmem. Rozpočet se vyšplhal až na částku sedmi milionů československých korun. Na vysokém rozpočtu se jistě podepsalo i využití letadel a jiné bojové techniky, velikého množství hudebních nástrojů a samozřejmě i početný komparz. Natáčelo se převážně v malém západočeském městě Františkovy Lázně, kde se odhalil onen památník Johanna Sebastiana Bacha. Ve skutečnosti je na onom místě volné prostranství a žádná Bachova socha zde není. Nejbližší sochou je socha nahého chlapečka Františka, symbolu Františkových Lázní.

Malebné městečko je dodnes vyhledávanou lokalitou pro české a německé turisty. V těchto úmorných vedrech můžete navštívit i místní koupaliště Aquaforum, které uvnitř svojí architekturou připomíná římské lázně. Po návštěvě koupaliště si můžete udělat hezkou procházku v nejednom lázeňském parku. Filmaři kromě lázeňského městečka využili i lokalitu na zámku Kynžvart nedaleko obce Lázně Kynžvart. Mimo procházku v zámeckém parku, známého taky ze scény, kdy parašutisté Suchý a Šlitr zpívají s dětským doprovodem, stojí za návštěvu i samotný zámek, v němž sídlil i samotný kancléř Metternich. Pokud toužíte vidět něco opravdu netradičního, tak uvnitř zámku je i sbírka kuriozit, kde můžete vidět i egyptskou mumii.

Redakce | Sdílet