Jaroslav Havlíček a jeho psychologické hrátky

Jméno tohoto výtečného autora psychologických próz je v dnešní době již takřka zapomenuto, přičemž nejeden film byl podle Havlíčkových předloh natočen a tvoří tak klasiku české kinematografie. Když se vysloví názvy jeho nejznámějších děl jako Petrolejové lampy, Neviditelný či Helimadoe, tak znalci starších filmů jistě zbystří.

Králem ve svém oboru

O samotném životě Jaroslava Havlíčka se toho bohužel nezachovalo příliš mnoho. V Jílemnici (oblast Podkrkonoší) se narodil 3. února roku 1896 do rodiny tamního učitele. Dětství pokračovalo na studiích reálné školy v Jičíně, po jejichž vystudování se hodlal stát malířem. Nesouhlas rodičů předznamenal jeho další směřování. Absolvoval kurs na obchodní akademii v Chrudimi a začal studovat na ČVUT v Praze.

Do života mladého muže zasáhla první světová válka. Jako dobrovolník se účastnil bojů v Rusku, Itálii a také roku 1919 na Slovensku, kde se bojovalo proti dnes málo známé Maďarské republice rad.

Poválečný život byl naopak poklidný až takřka monotónní, jako by chtěl po hrozivé válce klid. Vrátil se sice na vysokou školu, ale už ji nedokončil. Místo toho se soustředil na úřednickou kariéru v Živnostenské bance v Praze, kde pracoval celý svůj život. Se svojí manželkou Marií Krausovou měl dceru Evu a syna, pozdějšího surrealistického básníka, Zbyňka Havlíčka.

Ve své spisovatelské dráze se zpočátku hledal, což dokazují snahy prorazit básničkami a povídkami. Slávu nakonec získal díky svým psychologickým románům ze třicátých let. Často se v nich zabývá degenerovanými jedinci mentálními či psychickými poruchami. Postupnou změnu osobnosti dokázal vylíčit realisticky až s chladnokrevnou krutostí. Kromě této tématiky pro lidi s odolným žaludkem se soustředil i na téma dospívání. Slibnou kariéru ukončil zánět mozkových blan, na který 7. dubna roku 1943 umírá.

Petrolejové lampy (1971): Syfilis jako nemoc z lásky

Tato zavádějící slova o závažné nemoci řekl ve zmíněném filmu jeden z občanů, když viděl kulhajícího důstojníka rakousko-uherské armády. Kdekdo se mu na ulici posmíval, ale k smíchu tato nemoc rozhodně není. Film od bravurního Juraje Herze, ve kterém jsme svědky pomalého umírání na syfilis, to jsou Petrolejové lampy.

Pochmurný děj se odehrává v malém městě Jílemnice. Ano, jedná se přesně o to samé město, v jakém se narodil autor románové předlohy. Hlavní hrdinkou je Štěpa Kiliánová (Iva Janžurová), která kvůli své emancipovanosti postrádá nápadníky a hrozí jí, že zůstane na ocet. Aby se vyhnula tomuto ponížení, vezme si za manžela svého bratrance Pavla (Petr Čepek). Ze strany Štěpy jde částečně o jedinou možnost nezůstat na ocet a částečně o bláznivé zamilování do pohledného důstojníka. Pavel si však bere Štěpu hlavně z vypočítavosti, aby získal bohaté věno.

Hrdinka příběhu si od života přeje hlavně jediné, porodit dítě. Postupně se divák a stejně i Štěpa dozvídají, že Pavel onemocněl na syfilis, kvůli čemuž by nemohl mít zdravé děti. U syfilitika sledujeme postupný přechod do stavu, kdy již nejde o zdravě uvažujícího člověka. Jeho manželka trpí pod tíhou zákeřné nemoci snad ještě více, protože Štěpy jediné přání zůstává nesplněno…

Neviditelný (1965): Bez chemie a kouzel to umí jedině Hrušínský

Neviditelný nemá nic společného se snímky, kde je hlavní postava neviditelná z důvodu laboratorního pokusu, nebo za pomocí zaklínadla ze školy čar a kouzel. Havlíček přišel s docela jiným neviditelným, u kterého hraje důležitou roli psychická nemoc. Taková nemoc, kdy si jedinec o sobě myslí, že ho nikdo nevidí, což ovlivňuje jeho chování vůči druhým.

Netradiční příběh začíná idylicky příchodem snoubence Petra Švajcara (Luděk Munzar) do sídla rodiny Hajnů, aby se seznámil s členy rodiny své snoubenky Soni (Jaroslava Tvrzníková). Mezi nimi však je i snoubenčin strýc Cyril (Rudolf Hrušínský), který si o sobě myslí, že je neviditelný a dělá si tak v domě, co si zamane. Zbytek rodiny přistupuje na Cyrilovu hru. Projevuje se to ignorací Cyrila a svádění jeho výstřelků na „náhodu“.

Kvůli Cyrilovi se atmosféra v rodině stává postupně nesnesitelnou. Soňa má z Cyrila stále častější záchvaty hysterie a Petr se vybarvuje jako manipulátor, přičemž hodlá s Cyrilem zatočit, aby neohrozil Petrovo postavení. Snáší Cyrilovo chování hlavně kvůli touze po majetku rodu Hajnů. Aby toho nebylo málo, Soňa nalezne strýcův deník, do kterého si zapisoval své šílené úvahy o sobě jako o Bohu, což jí poznamená hlavně psychicky. Probouzí se v ní nebezpečná šílenost…

Film působí místy hororově díky strašidelné hudbě na klavír a faktu, že záběry jsou černobílé. Neviditelný od režiséra Jiřího Bělky je prvním ztvárněním stejnojmenné knihy, která byla převedena do filmové podoby i roku 1988 pod názvem Prokletí domu Hajnů tentokrát od Jiřího Svobody. Zajímavé bezesporu je, že Rudolf Hrušínský ve své roli nepromluví ani slovo a hraje vesměs vedlejší roli, přesto byl jeho výkon ze všech stran vychvalován.

Helimadoe (1992): Naivní láska zabitá kouzelníkem…

Název díla vznikl podle prvních slabik jmen pěti sester, Heleny, Lidmily, Marie, Dory a Emy. Rodinu lékaře Hanzelína (Josef Somr), který ovdověl a který vede se svými dcerami lékařskou živnost, pravidelně navštěvuje náctiletý kluk Emil (Jakub Marek) pocházející z movité rodiny. Zpočátku kvůli zdravotním komplikacím, a poté kvůli své platonické lásce k nejhezčí z dcer, Doře.

Dcery prakticky stařičkému Hanzelínovi obětovaly život a pomáhají mu vést jeho živnost na úkor svých vlastních životů. Helena, Lidmila a Marie již zůstaly na ocet a jako třicátnice nevyhledávají žádné ženichy. Výjimkou je dvacetiletá Dora, která nechce dopadnout jako své tři sestry. Nejraději by odešla do světa a něco v životě dokázala. Nejmladší dcera Ema je příliš mladá na domácí práce a je spíše všemi v rodině opečovávaná. Pro Emila jsou návštěvy u Hanzelína a jeho dcer důležité i z toho důvodu, že mu pomáhají dospět a nahlédnout na život jinak než z pohledu své bohaté rodiny. Klíčovým okamžikem všech účastníků se stane příjezd potulného kouzelníka (Jiří Bartoška) do města a vzplanutí jeho citů ke krásné Doře…

Láska je v díle hlavním motivem, protože autor předlohy i režisér Jaromil Jireš dobře věděli, že většina z nás v tomto věku prožívala lásku jako něco velkolepého, naivně romantického a rozhodně patřila k jedním z hlavních faktorů formování naší dětské osobnosti. Důležitý je i vztah Hanzelína ke svým dcerám, kdy si měl jako rodič uvědomit, že pro vytvoření vlastního zázemí potřebují i trochu volnosti a podpory. Samozřejmě nechybí ani hořká nostalgie po uplynulém mládí, kterou pozná hlavně člověk v dospělosti a ve stáří. S tím souvisí i pomíjivost znaků mládí jako je fyzická krása a jakási neposkvrněnost světem, což bylo ve filmu znázorněné dvakrát na příkladech starých ztrhaných žen, které v mládí bývaly krásné a žádané.

Redakce | Sdílet