Eva Vejmělková: Ještě dlouho mě lidé oslovovali „Píšťalko“

Většina diváků si při vyslovení jména Eva Vejmělková zřejmě vybaví především její usměvavou tvář, modré oči, dlouhé prameny blond vlasů a filmové role, které ji proslavily.

Nejvíce si asi všichni pamatujeme, kterak okouzlila Štěpána Šafránka hrou na flétnu ve filmu Jak básníkům chutná život, jako princeznu v mnoha pohádkách, v roli Hanky v seriálu Chlapci a chlapi či jako Elvíru – strašidlo v pohádkové komedii Jindřicha Poláka Kačenka a strašidla. V kinech můžeme Evu Vejmělkovou vidět spolu s Mahulenou Bočanovou a Janou Paulovou v novém filmu Dušana Rapoše Ženská pomsta, kde hraje právničku Sandru.

V současné době však pracuje Eva Vejmělková především jako psycholožka a pomáhá například lidem s drogovou závislostí, s úzkostmi, depresí nebo problematickými partnerskými vztahy.

V rozhovoru, který byl pořízen pro Filmová místa.cz, Eva Vejmělková zavzpomínala nejen na místa natáčení slavných filmů, ale také na herecké kolegy, které měla možnost během své filmové kariéry potkat.

Které místo na Slovensku se vám jako první vybaví, když se společně vrátíme do roku 1985 na natáčení filmu Fontána pro Zuzanu?

Bratislavské sídliště, kde dodnes stojí fontána a po mnoha letech byla opět zprovozněna, aby mohly v jejích kapkách vody vznikat první lásky, stejně jako v našem filmu. Druhý díl Fontány se natáčel ve Vysokých Tatrách, takže kdykoliv jedu tímto směrem, vybaví se mi všechny milé vzpomínky. A třetí díl vznikl v Zimbabwe. Nádherná krajina a usměvaví lidé mě okouzlili a Afrika se tak stala mou láskou.

Ve filmu Dušana Kleina Jak básníkům chutná život jste jako Píšťalka provázela Štěpána Šafránka po zámku. Vrátila jste se někdy od doby natáčení v roce 1987 na zámek Krásný Dvůr?

Všeobecně se ve svém životě moc ráda nevracím. Užívám si přítomnost a nechávám se překvapit tím, co přijde. Zámek Krásný Dvůr by byl bez natáčecího štábu jen krásným zámkem, nic víc. Raději si ho ve své mysli ponechávám tak, jakým pro mě byl tehdy před lety. Hrála jsem tenkrát průvodkyni, a opravdu jsem dostala školení, abych působila věrohodně. Více než na prostředí zámku si však vzpomínám na lidi, se kterými jsem tam natáčela. Měla jsem velký respekt před panem Hrušínským, který se ukázal jako velmi skromný a milý člověk. Ale tak to už u velkých osobností většinou bývá.

Postava Píšťalky už bude v paměti diváků navždy spojena s vaší tváří. Došlo během natáčení k nějaké zajímavé situaci, kterou byste mohla připomenout?

Ještě dlouho po natáčení mě lidé na ulici oslovovali „Píšťalko“. Kdyby jen tušili, jak velké obavy jsem měla ze scény natáčení, kdy hraji na flétnu. Hrála jsem jen na klavír a skladbu jsem se musela naučit nazpaměť. Byla jsem moc šťastná, že jsem tuto scénu měla konečně za sebou.

Ve filmu Jak básníkům chutná život vás v postsynchronech „nadabovala“ Zlata Adamovská. Jak jste vnímala toto rozhodnutí?

Bylo mi to líto. Hlas je velkou částí hereckého projevu a měla jsem pocit, že to nejsem já. Byla to volba pana režiséra. Jsem ráda, že se dnes natáčí filmy na kontaktní zvuk.

Na konci osmdesátých let (1988) jste hrála Hanku v tehdy úspěšném a sledovaném seriálu Chlapci a chlapi. Seriál se natáčel mj. v Příbrami a v Prachaticích. Vybavujete si, jak na vás tato města a prostředí tenkrát působila? Na dnešního diváka možná působí omšele…

Jak už jsem říkala, jako herečka jsem vnímala spíš atmosféru „na place“, takže z okolí si až tak moc nepamatuji. Pan režisér Sokolovský měl velmi svérázný přístup k hercům, na který jsem tenkrát jako začínající herečka nebyla zvyklá. Natáčení tak pro mě nebylo lehké.

V pohádce O Janovi a podivuhodném příteli (1990) jste ztvárnila princeznu Agnes. Film, natáčený na hradě Bouzov, působí na diváka tajemně a prostupuje jím zvláštní atmosféra. Vnímáte to podobně?

Bouzov ve mně opět oživuje vzpomínky na krásná setkání s hereckými kolegy. Josef Kemr, Martin Růžek a mnoho dalších. Co se týče historických památek, nejvíc jsem jich poznala díky natáčení pohádky Paví pírko. Hodně záběrů v jenom obraze se natáčelo na různých místech. Ale díky tomu jsme s mými filmovými rodiči Michalem Dočolomanským a Emilií Vášáryovou procestovali kus naší země a vychutnávali si její krásu.

Ve filmu (a poté v seriálu) Kačenka a strašidla (1992), režiséra Jindřicha Poláka, jste hrála postavu krásné Elvíry. Setkala jste se zde s prvorepublikovým hercem, panem Svatoplukem Benešem a s paní Jiřinou Bohdalovou. Mohla byste se podělit o vaše dojmy z tohoto pracovního setkání?

Byla jsem moc šťastná, že jsem si mohla po všech těch princeznách konečně zahrát strašidlo! Práce to byla krásná. Poznala jsem při ní spoustu vynikajících herců, ale také se naučila hodně o tricích a kouzlech, což mě nadchlo. Pan Svatopluk Beneš byl opravdový gentleman, šarmantní a charismatický. Dychtivě jsem hltala jeho historky z natáčení s herečkami z prvorepublikové éry, např. Adinou Mandlovou. Vyprávěl, jak se tehdy čekalo celé hodiny na světlo, jak se jen v omezeném čase mohly natáčet detaily, aby hvězdy vypadaly na plátně krásně. Byla pro mě velká čest pozorovat ho při práci. Stejně paní Jiřinu Bohdalovou.

V psychologickém dramatu Suzanne (1996) režiséra Dušana Rapoše jsme vás mohli vidět v poměrně nezvyklé roli. Jak hodnotíte s odstupem času tento snímek? Pomohl otevřít diskuzi o problematice drogové závislosti?

Myslím si, že film Suzanne nezestárne. Má silný příběh. Všichni, kdo na filmu pracovali, mu věnovali opravdu hodně sil. Nechala jsem se dobrovolně zavřít na oddělení závislosti v pražských Bohnicích, abych mohla svou roli věrohodně ztvárnit. (Později jsem na stejném oddělení pracovala jako terapeutka.) S Marošem Kramárem jsme svými rolemi opravdu žili. Hráli jsme naplno. Z mých vlasů se po dvou měsících staly pravé dredy, z natáčení jsme chodili plní modřin a injekční stříkačku jsme si v detailu do ruky opravdu píchali sami. Dobrá zpětná vazba od diváků nás přesvědčila, že naše práce měla smysl. Odradila mnoho mladých lidí sáhnout po drogách.

Nedávno měl premiéru film Ženská pomsta (2020), ve kterém hrajete právničku Sandru. Režisér D. Rapoš zmínil, že závěrečné scény se měly původně točit u moře. S ohledem na epidemii se plány musely změnit. Jak se nakonec tato situace vyřešila?

Původně se měl konec filmu natáčet v polských Sopotech. Byl vybrán krásný hotýlek přímo na pláži, domluvený štáb. Koronakrize však naše plány zhatila, a nakonec se záběry natáčely v Beskydech. Hotel Jurášek v Kunčicích pod Ondřejníkem se změnil na hotel Karma a scény na koních se natáčely v golfovém resortu na Čeladné. V Ostravě jsme pak natáčeli v Českém rozhlase, v rádiu Čas a na autovrakovišti Trojek.

fotografie z archivu Evy Vejmělkové – září 2020

Radim Horák

hradim@email.cz

hradim | Sdílet