Konkurence je tvrdá, ale český filmový průmysl je silná značka [rozhovor]

Česká republika patřívala mezi nejoblíbenější evropské destinace pro hollywoodské filmaře. Když se po revoluci otevřely hranice, zahraniční producenti tu rychle objevili vše potřebné: talent, unikátní prostředí a ceny nesrovnatelné se Západem.

Natáčení střídalo natáčení, Tom Cruise se proháněl po Karlově mostě v první Mission: Impossible, Johnny Depp pátral po Jacku Rozparovači a Vin Diesel zase prchal před ruskými gangstery jako XXX. V roce 2004 ale přišel prudký propad, z něhož se Česká republika stále pomalu šplhá na svou někdejší pozici. Co se přesně stalo, proč jsou dnes filmové pobídky nutností a jak si stojí ve světě český filmový průmysl - o tom jsme hovořili s Ludmilou Claussovou, vedoucí Czech Film Commission.

Začněme jednoduše. Co je náplní práce Czech Film Commission?

Jsme v podstatě první spojkou mezi zahraničními filmaři a domácím filmovým průmyslem. Producenti se na nás obrací, když plánují natáčení, rozhodují se mezi více zeměmi a potřebují zjistit, zda právě u nás najdou vše potřebné pro svůj projekt. Oslovují nás s dotazy na zdejší podmínky - jaké máme lokace, kde je možné točit, jak dobré máme filmové štáby a samozřejmě jak funguje náš pobídkový systém a kolik peněz v něm je. Chtějí zkrátka vědět, co jim která země může nabídnout, aby vybrali nejlépe. Podobně radíme i českým filmařům v rámci regionů ČR, kde se snažíme kultivovat filmařsky vstřícné prostředí a vysvětlovat benefity plynoucí z filmové produkce.

Jsou peníze vždycky prioritou?

Je to souhra více faktorů. Bez správného zázemí by sem producenti velkorozpočtových filmů nešli, i kdyby tu bylo nejlevněji. V tomto ohledu jim naštěstí můžeme nabídnout víc než dost. Máme dlouholetou filmovou tradici, s čímž souvisí dobrá infrastruktura a skvělé štáby, které se neustále dále vzdělávají. Naši filmaři mají ve světě dobrou pověst a studia jsou na vysoké úrovni. Často sem dorazí jen producent, režisér a kameraman a zbytek štábu dají dohromady tady, což je pro ně samozřejmě finančně výhodné. Při natáčení filmu Unlocked vloni v létě čítal zahraniční štáb jen 14 lidí (vyjma herců), dalších 160 byli Češi.

Film Unlocked čerpal filmové pobídky? Byly důvodem, proč se rozhodli producenti natáčet zde?

Pobídky ve volbě Prahy sehrály zásadní roli. Film se odehrává v Londýně, který je pro natáčení dražší, a filmaři hledali alternativu tradičně v Praze a Budapešti - obě země jsou levnější, obě disponují určitou formou filmových pobídek. Prahu si nakonec producenti vybrali díky dobrým předchozím zkušenostem s natáčením u nás (G. I. Joe, Hannibal Rising).

Narážíme neustále na pobídky. V Česku je máme od roku 2010. Jak celý systém funguje?

Systém je nastavený tak, že si produkce zažádají o registraci projektu do pobídkového systému a pokud splní všechny podmínky, získají po ukončení natáčení 20 % svých nákladů zpět. Uznatelné jsou pouze české náklady - tedy útrata za české služby a zboží. Tím je zajištěno, že peníze, které producent přinese, zůstanou tady.

Byl by český filmový průmysl konkurenceschopný i bez pobídek?

Jen velmi těžko. Pobídky už dávno nejsou výhodou, ale nutností. Každý producent očekává nějakou formu úlevy, buď daňového rázu, nebo přímou vratku, tak jak je to u nás. Pokud pobídky nenajde, jde dál. Země se perou o velkorozpočtové produkce a předhání se, kdo nabídne lepší podmínky. U nás si stále jen málokdo uvědomuje, do jak velkých částek může stoupat útrata filmařů a kolik lidí na jednom filmu zaměstnávají, jaké všechny služby odebírají. Zejména pokud točí hollywoodská studia.

Do jak velkých částek tedy útrata může stoupat?

V roce 2003 u nás činil objem zahraniční produkce přes 5 miliard korun. To je nepřehlédnutelná položka. Pak zavedlo pobídky Maďarsko a jiné země a filmaři šli za lepšími podmínkami. Následující rok spadla útrata na 1,5 miliardy korun, tedy o 70 %, v roce 2008 už to bylo pouhých 705 milionů korun. To je přece alarmující pokles. Celé odvětví filmové produkce v Česku bylo ohrožené a ne vzdálené zániku.

Vrátily nám tedy pobídky konkurenceschopnost? Jak si stojíme dnes?

Částečně. Zatím. Dnes se pomalu vracíme na hodnoty před rokem 2004. V roce 2014 činila útrata filmařů 4 miliardy korun. Stále se ale potýkáme se dvěma problémy. Zavést pobídky nám trvalo 6 let a filmaři si mezitím navykli jezdit jinam. Také je náš rozpočet omezený, což činí náš systém nepružný. Máme ročně přiklepnuto 500 milionů korun, které jsou okamžitě rozebrané. Vloni jsme dostali ještě dalších 300 milionů, po kterých se také jen zaprášilo. Do pobídkového systému se filmaři mohou hlásit jen jednou ročně a jsou tím systémem nuceni registrovat se dlouho dopředu a čekat na schválení, což je pro producenta velmi nepraktické. Proto stále raději volí místa, kde má systém pobídek otevřený rozpočet a je průběžný.

Takže zájem o Českou republiku je…

Rozhodně ano. Jak jsem říkala, jako filmaři máme ve světě dobré jméno. Jen musíme ještě zefektivnit pobídky, abychom pokryli veškerou poptávku a neunikaly nám velké projekty. Na to bychom potřebovali otevřít systém pobídek a neomezovat jeho rozpočet, což je jeden z našich dlouhodobých cílů. Tady je důležité podotknout, že pobídka není dotací, ale investicí. Dejme tomu, že film, který tu utratí 500 milionů, dostane sice 100 milionů zpět, ale bez oněch 100 milionů by se nikdy žádné natáčení nekonalo a zbylých 400 milionů by skončilo jinde.

A jak vypadá budoucnost filmových pobídek?

Pobídky jsou v současné době stabilní, program schvaluje vláda vždy tři roky dopředu a není důvod se obávat, že by se od nich upustilo. To je dobrá zpráva. Musíme ale zapracovat na tom, abychom systém zefektivnili a učinili jej atraktivnějším pro filmaře, pokud se chceme vrátit do zlatých časů konce 90. let. Konkurence je v tomto oboru hodně tvrdá, ale český filmový průmysl je dobrou značkou. Jsme zemí s dlouhou filmovou tradicí, takže by byla škoda nevyužít plně potenciál něčeho, co zvládáme dobře a čím jsme se proslavili, a namísto toho se nechat převálcovat jinými mladšími a agresivnějšími hráči.

O jaká místa mají u nás zahraniční filmaři největší zájem?

Samozřejmě nejvíc o Prahu. Je to tradiční centrum produkce, jsou tu ateliéry, postprodukční firmy, filmové štáby. V Praze navíc co do lokací najdou všechny historické styly od gotiky až po neoklasicismus, ale také moderní architekturu - od secesních budov po betonové odkazy socialismu. Je to pestrá směs na jednom místě, což je z produkčního hlediska výhodné, a filmaři tu mohou snadno vytvořit dojem jakékoli metropole. Praha hraje ve filmech častěji, než si lidé myslí, jen bývá “převlečená”. Ve filmech Z pekla nebo Oliver Twist to byl Londýn 19. století, v Bídnících z roku 1998 zase revoluční Paříž, ve Formanově Amadeovi Vídeň, v novém filmu Child 44 to byla Moskva 50. let.

A mimo Prahu? Existuje nějaký typ lokací, které zahraniční filmaři upřednostňují?

Mimo Prahu je také dost rušno. Máme obrovské množství hradů a zámků různých stylů, takže se v regionech odehrávají hlavně historické produkce. Proto si nás hodně oblíbili například severští filmaři. Během natáčení dánského filmu Královská aféra, nominovaného v roce 2012 na Oskara, nám producent Peter Aalbæk Jensen řekl, že do České republiky jezdí za zkušenostmi a lokacemi, které v celé Skandinávii nenajdou. Kromě Královské aféry tu také Dánové točili historický film a seriál 1864, jejich nejdražší televizní produkcí vůbec, nebo další historický film Tordenskiold v koprodukci se Švédy a Nory. Tyto snímky využívaly naše hrady a zámky jako Kroměříž, Ploskovice, Kačina, Křivoklát, Kost, Lednice, Český Krumlov. Takže peníze neplynou jen do Prahy, ale do českých památek, měst a místním podnikatelům.

O jak velký přínos se jedná?

Například zmiňovaný seriál 1864 v Česku utratil čtvrt miliardy korun. V současné době se tu natáčí již třetí řada seriálu britské televize BBC Mušketýři, jehož náklady v Čechách za první dvě série vyšplhaly na 500 milionů. Filmaři tu našli ideální lokace pro Francii 17. století a natáčení se odehrává až na pár výjimek na zámcích a hradech mimo Prahu. Taková suma už je znát. V Doksanech, kde měli mušketýři svou „základnu“, získal klášter zhruba milion korun na pronájmu a filmaři na své náklady zrenovovali kvůli natáčení prostory. Zaměstnali také řadu obyvatel a využívali místní služby. A aby toho nebylo málo, natáčení samozřejmě znamená propagaci regionu. Ukazuje se čím dál více, že filmové lokace lákají obrovské množství turistů, ti pak do regionu přinesou další peníze a efekt se násobí.

V souvislosti s filmovou turistikou se hodně mluvilo o čínském filmu Somewhere Only We know, natočeném v létě 2014 v Praze. Měl opravdu takový dopad?

Somewhere Only We Know je hezkým příkladem přesahu filmové výroby. Útrata filmu u nás činila 39 milionů korun, což v porovnání s ostatními projekty není moc. Hlavní přínos spočíval v odhalení Prahy čínskému publiku. Snímek staví především na romantické atmosféře evropské metropole, starobylé architektuře a romantických zákoutích - v podstatě nenásilná reklama na naše hlavní město. Díky slavné režisérce se z filmu rychle stala senzace. Trailer už před premiérou nasbíral na internetu dvě miliardy zhlédnutí a o Prahu vzrostl zájem. Meziroční nárůst počtu žádostí o víza činil 28 %. Navíc čínští turisté mají největší kupní sílu.

Redakce | Sdílet