Irena Kačírková

Tato velmi krásná a šarmantní herečka se narodila 24. března 1925 v Praze a už od útlého dětství měla naprosto jasno, čím chce být. Rodiče jí v jejím snu stát se herečkou nijak nebránili. Vystudovala prvně gymnázium a poté se přihlásila na Státní konzervatoř, jejíž dramatické oddělení se přeměnilo na divadelní fakultu Akademie múzických umění. Její první divadelní angažmá trvalo jen rok a bylo v Realistickém divadle. S Otou Ornestem zakotvila u Městských divadel pražských, kde působila po zbytek života.

Na filmovém plátně se začala prosazovat až koncem 40. let – většinou představovala moderní mladé ženy s inteligencí, a sebevědomím - někdy i typy lehkomyslné a vypočítavé, ale nepostrádající eleganci a šarm. První velkou příležitost jí nabídl režisér Krejčík ve filmu Svědomí (1948). Poté se stihla vdát za scénáristu J. A. Novotného, jemuž v roce 1952 porodila dceru a o 3 roky později se s ním rozvedla. Od rozvodu už si stálého partnera nenašla. Padesátá léta byla zároveň dobou největšího politického tlaku, který kdy zažila. Nebylo to přímé odstavení od práce jako později, v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tentokrát na ni přímo útočila Státní bezpečnost. Snažila se ji získat pro spolupráci – inteligentní, krásná herečka, která uměla tři jazyky, by se jí hodila jako donašečka. Na spolupráci nikdy nepřistoupila.

V roce 1954 si zahrála princeznu Drahomíru v pohádce Byl jednou jeden král... Dále se objevila i ve „výchovné komedii“ Kudy kam? (1956), ve sci-fi Ikarie XB 1 (1963), zahrála si sobecké paničky ve filmech Letiště nepřijímá (1959) a Svatba bez prstýnku (1972). Zřejmě poprvé a naposled se tato dáma objevila před kamerou v montérkách jako středoškolská profesorka v muzikálu Starci na chmelu (1964). Tohle své „zlaté období“ završila krásnou rolí v satiře na socialistický systém Bílá paní (1965), která se právě díky své kritice socialismu stala trezorovou záležitostí.

Přišel rok 1968 a s ním i sovětská invaze, která znamenala konec pokusu o svobodu i konec kariéry Ireny Kačírkové. Filmovat nesměla, v televizi mohla hrát jen malé a záporné role. Např. v seriálu 30 případů majora Zemana jí byla nabídnuta malá záporná role bývalé buržoazní paničky a jak říká její dcera, vzala ji ráda, protože mohla v rámci této role říct nahlas a do televize, co si o komunistickém režimu myslí.

Od roku 1981 věděla, že má rakovinu. Zemřela o 4 roky později, 26. října 1985 v Praze.